Jobbing

Zvládnu přesně podle plánu...

Zavřela jsem za sebou dveře a odcházela se zvláštním pocitem. Byla jsem si jistá, že všechno zvládnu přesně podle plánu, tři roky doma, potom dítě ve školce a já v práci. Vlastně jsem ale vůbec nepřemýšlela nad tím, jaké to bude se vracet. Tahle otázka mě prostě nenapadla. Měla jsem před očima hlavně vidinu těch třech let. 94 608 000 vteřin. Nekonečné číslo. Tik, tak.

Několik týdnů před porodem jsem nadšeně vyskočila na kapitánský můstek své loďky, rozvinula běloskvoucí plachty a vrhnula se na hřbetech zpěněných vln vstříc dobrodružství. Zavalil mě příliv energie a nápadů. Chtěla jsem toho tolik stihnout, vyčistit si hlavu od práce a povinností. Nevěděla jsem, kam skočit dřív a hlavně jsem si to chtěla užít na 100 %. Na 1000 %!

S narozením miminka se mi změnil celý život. Ne hned, ale postupně ano. Dostala jsem se do víru přebalování, krmení, praní, vaření, uspávání. Až po nějaké době jsem si uvědomila, že jsem ztratila svoji duši, svoje já. Nejdřív mi to takhle přišlo v pořádku, jsem prostě máma, dítě je na prvním místě. Tohle je běžné. Naprosté vyčerpání, vztek bez příčiny, nechuť cokoli dělat. Nepochopení okolí.

Zatvrzele jsem plula tímhle kanálem, tmavou hustou vodou, šedivým lesem. Nikde ani paprsek světla. Stále ve mně ale hlodal Červíček - tohle přeci nemůže být normální, aby bylo mateřství tolik vyčerpávající. Začala jsem číst a zajímat se. Návodů, jak být šťastná a spokojená je nepřeberné množství. Většinou ale předpokládají různé pěti, deseti, patnáctiminutová zastaveníčka, která vydají po sečtení třeba i několik hodin denně, a to si máma s dítětem dovolit nemůže. A určitě mi pouhé nalakování nehtů dodá chuť do života? Chce to ponořit se hlouběji, do svého nitra. Vzít na světlo, oprášit a dodat lesku všem osobnostem ve mně. Nejsem jen matka.

Ze zabláceného rybníku se moje loďka opět dostala na širé moře, plachty se zatřepetaly ve větru a já se se vší energií vydala na průzkum, vstříc sebe-vědomí, sebe-důvěře. Hodně jsem četla. Hodně jsem zkoušela. Vrhala jsem se od jednoho ke druhému, jen abych poznala, co mě těší, co mě naplňuje.

Někdy tou dobou se opět ozval můj známý Červíček, tentokrát mi začal podsouvat myšlenku mizejícího času a okamžiku návratu. Tik, tak. Opět se vrátila stará dobrá panika. Vždyť stejně tak jako jsem se měnila a vyvíjela já, měnil se i ten bezpečný, známý přístav, kam jsem se pravidelně vracela za prací.

Vzpomenete si ještě někdy na práci? Byla pro vás práce zdrojem jistoty, viděla jste za sebou výsledky a cítila uznání? Nebo naopak pouze nutnou povinností a zdrojem stresu a nepohodlí?

Přemýšlela jsem nad tím, jestli se chci vrátit. Jestli se vůbec vrátit můžu. A také nad tím, co mám dělat, abych zvládla další náročnou a důležitou životní roli. Roli pracující matky.

Jak se udržet v kontaktu s prací, s oborem, honilo se mi hlavou. Oprášila jsem svůj profil na LinkedInu. Sociální síť profesionálů je skvělým způsobem, jak zůstat v kontaktu s kolegy, spolužáky i známými a jak dá vědět o nových znalostech, pracovních i zájmových úspěších.

Čtu a sdílím články, knížky, poslouchám webináře. V současné době je možné najít nepřeberné množství kurzů, docházkových i on-line, nadupaných hodnotnými informacemi.

Jsem také aktivní v několika Facebookových skupinách se zaměřením, které mě zajímá a kde se rozvíjím.

Všichni jsme bohatí svými znalostmi a zkušenostmi, když ale tuto truhlu s poklady v sobě uzavřeme, ztratí lesk a hlavně hodnotu. Pravidelně se těmi kamínky a šperky probírejte, opečovávejte je, leštěte a hledejte cesty, jak nacházet další a jak být bohatší a bohatší.

Nebojte se o to, co umíte, podělit. Můžeme toho znát hodně, ale nikdy ne všechno. Potřebujeme se navzájem, podpořit i doplnit. Sami o sobě neznamenáme nic, síla je ve sdílení.

Všechno tohle jsou drobné krůčky, které oceníte při návratu do práce a nestojí mnoho času, ani úsilí. Úplně postačí, když si pro svoje pracovní já vyhradíte 15 minut denně. 15 minut, jejichž účinky možná nepocítíte hned, časem ale určitě. Naše práce - povolání, zaměstnání - je významnou součástí našeho života. Je jen na nás, zda nás bude vyživovat, nebo ničit. Dovolme si rozvinout se v nádherný květ.

Lenka